Věda dokazuje existenci Boha - 3.část

17. listopadu 2009 v 15:04 | Marpefi |  Věda a Bůh

3) Zkameněliny jen konečných forem


Zkamenělá minulost zvířat a rostlin (stejně jako zapsaná minulost) nesvědčí o evoluci Jak bylo řečeno, představy o minulosti je nutno ověřovat a podle nich upravovat původně navržený model. Pokud zjistíme, že do původní představy mnoho faktů nezapadá, musíme se jí úplně zbavit a nevyhovující model odhodit. Ne opačně, že budeme fakta a nálezy upravovat tak, aby původní hypotéza obstála za každou cenu. Ne tak, že si původní model o minulosti oblíbíme, uděláme z něj dogma a budeme se pak chovat stylem "nehodící se škrtněte.

Některé minulé procesy a zásahy do samovolného běhu přírody se zachovají ve formě "stop". U dávno žijících a již uhynulých zvířat to mohou být skutečné stopy ve vrstvách země, zkamenělé otisky jejich chodidel, stopy po vláčení některých tělesných orgánů (končetin, ocasu atd.), jindy to jsou zkamenělé (fosilizované) zbytky kostí, koster někdy i měkkých orgánů a celých těl. Nalézáme v těchto zkamenělých stopách minulosti přesvědčivý obraz evoluce, tedy postupného dlouhodobého vývoje tkání, orgánů a organizmů? Nebo spíše náhlé stvoření hotových forem?

Chybějící mezičlánky Je humorné, jak se evolucionisté už od Darwinových dob vyrovnávají s nepříjemnou a do očí bijící skutečností, že o všech těch údajných, miliony let probíhajících transformací zvířecích těl, od jednobuněčných až k člověku, fatálně chybí jakékoliv doklady v zemských vrstvách. Přitom to je přesně to, co bychom očekávali od kreační představy původu organizmů, které byly stvořeny rychle a bez mezičlánků, a pak už jen docházelo k populačním explozím, segregaci plemen, degeneraci či vymírání - nikoli k vývoji druhů. Ano, můžeme naprosto směle prohlásit, že obraz zkamenělin ukazuje všechno jiné než evoluci. Darwin si toho byl dobře vědom, když napsal: "Pokud se týká teorie /evoluce/, muselo existovat obrovské množství mezičlánků. Proč je nenalézáme? Proč není příroda spíše ve zmatení, než jak to vidíme, v přesně odstupňovaných druzích?" Kreacionista odpovídá: protože vaše představa, že se druhy vyvinuly jeden z druhého, je mylná. Opusťte tento nesmyl a toto vaše evoluční dogma.

Evoluční výmluvy, proč chybí zkameněliny přechodných forem. Jedna výmluva zní: ještě je najdeme, někde určitě leží, zatím jsme je neobjevili. Na to říká švédský botanik a genetik profesor Nilsson: "Není ani možné udělat jen napodobení evoluce z paleobiologických dat. Fosilní materiál je dnes už tak kompletní, že nedostatek přechodných sérií nemůže být vysvětlován nedostatečným materiálem. Absence je skutečná a nikdy nebude vyplněna." (Was Darwin Wrong?) Další výmluva zní takto: organizmy, které představovaly meziformy, byly slabší a nezachovaly se. Tuto výmluvu použil např. docent Komárek z UK při naší veřejné disputaci o evoluci. Je to zcela směšný argument. Jednak se ve zkamenělinách zachovávají silní i slabí. Zkamenění není závislé na tom, jestli je tvor třasořitka nebo mocný drak. Tělo zhyne a zkamení, nebo nezkamení. A to druhé: přechodnými články, podle vlastní evoluční teorie, byli právě ti silnější tvorové, kteří se někam vyvíjeli a vítězili v boji o život, byli více fit než jejich okolí. Tato výmluva tedy také neobstojí. Ukazuje jen na zoufalství evolucionistů zamlžit nepříjemné skutečnosti, které nejsou "fit" pro evoluci.

Další výmluva zní takto: Druhy se vyvíjely pokoutně, skrytě, rychle a v malém množství, proto nezanechaly přechodné zkameněliny. Pak se rozšířily do okolí a nastala dlouhá doba stagnace, bez velkých změn - a to jsou ty zkameněliny, co máme. Této výmluvě se říká punktuační teorie (alopatrie - Gold, Eldredge). Je to ovšem legrační: mnoho let nás učili, že evoluce probíhá tak pomalu, že změny v organizmech nemůžeme ani postřehnout. A nyní nás učí, že evoluce probíhala takovým fofrem, že její stopy nestačily skály zaznamenat. Podstatné je, že punktuační teorie neodpovídá gradualizmu, tedy darwinizmu, a vlastně nechtěně podporuje kreacionizmus. Ano, druhy se objevují náhle, plně komplexní a vybavené pro život. Tato teorie staví na tom, co není: přechodné formy. Alopatrii nikdy nikdo nikde nepozoroval a kdyby se byla skutečně odehrávala, došlo by k chaosu a míšení všech nových forem organizmů se starými, původními, a tak nevypadá obraz zkamenělin. Další výmluva Mezičlánky nikdy neexistovaly (to je přesně to, co říkají kreacionisté). A to proto, že kdysi dávno jedna opice náhle porodila člověka - říká se tomu megamutace. Nebo z jednoho plazího vejce se vyklubal pták. Nutno říci, že tato teorie nebyla nikdy evoluční komunitou přijata, říká se jí teorie "nadějných monster" (Goldschmidt, Schindewolf). Přijata nebyla proto, že si nikdo neumí představit, jak by se třeba plazí zygota mohla rýhovat do ptačího fenotypu.

Další výmluva říká, že mezičlánků je vlastně dost. Vůbec nechybí, to jen kreacionisté je vyžadují. Jeden významný evolucionista mi dokonce řekl, že jich mají víc než je potřeba. Tato výmluva, stejně zoufalá jako ty předchozí, vychází z nepochopení, co je vlastně mezičlánek, a také z ignorování zákonitostí statistiky. Mezičlánek je taková forma organizmu, která nepochybně prokazuje fenotypický, příp. genetický vztah ke dvěma odlišným taxonomickým (evolučním) úrovním, které má spojovat. Proto by mezičlánků muselo být obrovské množství, mají-li být propojeny např. třída ryb s třídou obojživelníků, plazů, savců či ptáků. Tvrzení, že nějaký dávný obojživelník byl předchůdcem plazů vychází jen z evoluční víry, nikoli z faktů zkamenělin. Toto tvrzení by se muselo pomocí milionů mezičlánků teprve dokázat! Jinak můžeme, bez evoluční víry, stejně tak dobře prohlásit, že plazi se změnili v ryby a ryby v mořské houby. Ve zkamenělinách není žádný důkaz ani pro jedno z obou tvrzení. Proto někteří vědci přišli s tím, že opice jsou zdegenerovaní lidé, protože opičí embryo opakuje lidská stádia, ne naopak (G. Bourne, A. Bělov, V. Vitaljev). Bez evoluční víry "zrozené" z vakua faktů se nedá vůbec poznat, co pochází z čeho a zda se vůbec "nějaký vývoj" kdy konal. Např. v oblasti antropologie říká doktorka Pat Shipmanová: "...nevíme, kdo pochází z koho; víme jen, kdo z koho nepochází..." (CRSQ 3/88)

Také statistika nefandí výmluvám, proč nejsou zkameněliny. 150 let po Darwinovi máme dostatečně velký reprezentativní vzorek zkamenělin (je zkatalogizováno 250 milionů zkamenělin s 250 000 druhy organizmů) a je zřejmé (ve zkamenělinách je to podobné jako mezi živými tvory dnes), že mezery mezi třídami jsou pravidelné, tedy zákonité. Což prokazuje - pokud je statistika věda - že žádné mezičlánky nikdy nežily! Vymyslete si nějakou teorii, proč v obrovském pytli mincí, sebraných po všech různých městech České republiky, jsou zastoupeny jen třeba padesátníky, koruny, dvoukoruny, pětikoruny atd., ale žádné dvaapadesátníky, stodvacetníky či třiceti pětikoruny. Možná najdete v pytli převálcovaný padesátník nebo provrtanou či zohýbanou korunu, podložku či knoflík, nebo mince, které se již nepoužívají (to jsou ty kýžené mezičlánky!), ale nic víc. Vymyslete si teorii, kam všechny ty mezičlánky zmizely a zda se ještě najdou! Vždyť jich muselo žít kdysi o hodně víc než těch konečných forem!! To, že si to evolucionisté již 150 let uvědomují a vymýšlí zoufalé teorie, proč mezičlánky nejsou, nejlépe dokazuje, že by být měly! Mezičlánky nepožadují jen kreacionisté, ale především nečisté svědomí evolucionistů.

Organizmy se vyskytují náhle Nejstarší horniny, v nichž se nacházely fosilie vícebuněčných organizmů, byly donedávna horniny kambria. V těchto sedimentech leží miliardy a miliardy fosilií vysoce komplikovaných živých organizmů. Nalézáme mezi nimi houby, korály, medúzy, červy, měkkýše a korýše; v kambriu se našly skutečně všechny hlavní formy bezobratlých a dnes už i obratlovci. Tato zvířata byla tak vysoce komplikovaně organizována, že by byla podle opatrných odhadů potřebovala 1,5 miliardy let pro svoji evoluci. Z toho důvodu jsou tyto vrstvy nazývány kambrijskou explozí, jak jsem o tom již psal. Co se však nestalo. Nejprve v Austrálii, a potom i na jiných místech světa, byla objevena tzv. ediakarská fauna v horninách před kambriem (670 mil. let). Jsou to živočichové až 1 m dlouzí a žili asi v mělkých mořích. Kde se tam vzali a jak a z čeho se vyvinuli? Pořád stejné otázky bez evolučních odpovědí.

Staré horniny na Novém Foundlandu odhalily tvory dlouhé až dva metry, proto dohady, kdy došlo k hlavní divergenci živočišných kmenů, se zvýšily už na 1200 milionů let! Je to proto, že je málo fakt, píše evoluční přírodovědecký časopis Vesmír. Ten si také klade správnou otázku: Byla velká zvířata na Zemi dříve? Co na to kreacionizmus? Za prvé: kambrium a prekambrium jsou uměle vytvořené pojmy evoluční teorie. Kambrium není "dole", ale všude možně, často právě nahoře, a může to být jedna z mnoha vrstev, vzniklých sedimentací před pár tisíci lety za celosvětové potopy. Za druhé: jak bychom očekávali od teorie stvoření, život se vyskytuje zcela náhle, bez nějakých předchozích vývojových řad, organizmy plně rozvinuté. Za třetí: evolucionisté mají stále větší problémy s nedostatkem času pro údajnou chemickou i biologickou evoluci od vzniku a zchladnutí Země. Za čtvrté: všechny nálezy, které se do evoluční představy nehodí, se bagatelizují, neuvádějí či prohlašují za padělky.

Bezobratlí - obratlovci - žádné spojení Představa, že se obratlovci vyvinuli z bezobratlých, je pouhá domněnka, kterou fosilní nálezy ničím nedokládají. Na základě srovnávací anatomie a embryologie živých forem navrhovali někdy evolucionisté téměř každou skupinu bezobratlých jako předka obratlovců. K přechodu od měkkýšů k obratlovcům údajně došlo přes stadium chordat. Dokazují fosilní nálezy takový přechod? Ani v nejmenším. F. D. Omaaney k tomu řekl: "Jak tento první kmen chordat (strunatců) vznikl, jaká vývojová stadia prodělal, aby konečně mohli vzniknout rybám podobní tvorové, nevíme. Mezi kambriem, kde měl pravděpodobně svůj původ, a ordovikem, kde se vynořují první zvířata, která mají rybám podobné znaky, leží propast asi 100 milionů let, kterou asi nikdy nebudeme moci vyplnit." Tento citát je z doby před nalezením obratlovců v kambriu, což celou evoluční situaci ještě komplikuje, protože je nyní jasné, že obratlovci žili spolu s bezobratlými už před kambriem, beze stop nějakého vývoje jedné či druhé skupiny.
Ostré ohraničení hlavních tříd ryb Prostudujeme-li Romerovu knihu "Vertebrate Paleontology", docházíme nevyhnutelně k závěru, že všechny větší třídy ryb jsou jedna od druhé ostře ohraničeny, aniž by je spojovaly přechodné formy. Dva řády bezčelistnatých (Agnatha), Osteostraci a Heterostraci, byli vždy pokryti kostnatým či jiným tvrdým materiálem, a většina byla pancéřována kostěnými deskami. K tomu (evolucionista) Romer: "V sedimentech mladšího siluru a staršího devonu se nalézají mnozí rybám podobní obratlovci, a je zřejmé, že předcházel dlouhý vývoj. Ale o dějinách tohoto vývoje nevíme prostě nic." O řádu Ostracoderma (Osteostraci) píše: "Když tyto Ostracodermy poprvé zahlédneme, mají už za sebou dlouhou historii a jsou rozděleny do více od sebe odlišných skupin." O Heterostracích píše Romer, že s ostatními formami třídy Agnatha zřejmě nejsou moc blízce příbuzné. Pokud se ale vyvinuli, musejí mít také za sebou dlouhou vývojovou historii. Ale stejně jako Ostracodermy se objevují náhle a bez odkazu na nějaké evoluční předky.

Mezi Placoderma existovalo asi šest hlavních typů zvláště utvářených ryb. O nich říká Romer: "Existují sotva společné rysy, jež tyto skupiny navzájem spojují, kromě skutečnosti, že bez výjimky jsou velmi pozoruhodní." O něco později říká: "Objevují se v době - zhruba na přelomu siluru a devonu - kde bychom očekávali vlastní předky žraloků a jiných vyšších skupin kostnatých ryb. Očekávali bychom málo specializované formy, jež by se pěkně zařadily do našeho předem stanoveného evolučního schématu. Jsou takoví zástupci rodu Placoderma? Vůbec ne. Místo nich nacházíme řadu téměř nemožných typů, jež se nehodí do žádného schématu. Takové, kde se na první pohled zdá, že nemají původ ani se nehodí jako předkové pro nějaké pozdější a pokročilejší typy. Skutečně se kloníme k názoru, že tato Placoderma, jež tvoří tak důležitou součást devonské historie ryb, je epizodou stojící mimo schéma. Bylo by to zjednodušilo situaci, kdyby byli nikdy neexistovali!"

Kostnaté ryby - evoluční předek neznámý O typických kostnatých rybách informuje Romer, že k jejich vystoupení ve fosilních nálezech dochází "krajně náhle."… "Společný předek skupiny kostnatých ryb je neznámý". Erool White, evolucionista a expert na ryby, řekl ve své řeči o dvojdyšných rybách k "Linnaean Society of London": "Ať už panují obecně o tomto bodu jakékoli představy, původ dvojdyšných ryb jakož i všech ostatních větších skupin ryb, jež znám, je pevně zakotven v nicotě ..." O něco později řekl: "Často jsem přemýšlel o tom, jak nerad bych před soudem dokazoval organickou evoluci."

Přechod od ploutve k noze nezachován (ryby-obojživelníci-plazi) Podle předpokládaného evolučního pořadí vývoje života se z ryb vyvinuli obojživelníci. Tato proměna by si musela vyžádat mnoho milionů let a probíhat s nesčetnými přechodnými formami, které bychom měli nalézat jako mezičlánky. Mezi fosilními nálezy se pilně hledaly přechodné řady, takové, jež vedou od ryb k obojživelníkům, ale do dneška nebyla žádná taková řada nalezena. Spojovací článek mezi lalokoploutvými rybami skupiny Rhipidistia a obojživelníky, jenž by nejspíše přicházel v úvahu, a proto byl navrhován, je čtvernožec Ichthyostega. Jaké jsou skutečnosti? Nebyla nalezena ani jediná přechodná forma, jež by ukazovala mezistadium mezi ploutvemi Crossopterygií (lalokoploutvých ryb) a nohou Ichthyostegy. Končetiny, pletence plecní a kyčelní pás Ichthyostegy jsou už typu obojživelníka a nevykazují stopy vývoje z ploutví. Existuje zásadní rozdíl mezi anatomií všech ryb a všech obojživelníků, jež není překlenut žádnými přechodnými formami.

U všech ryb - žijících stejně jako fosilních - jsou pánevní kosti malé a volně vsazené do muskulatury. Neexistuje spojení mezi pánevními kostmi a páteří. Není také třeba. Pánevní kosti nenesou váhu těla a ani nemohou. Neexistují "běhající" ryby, včetně kráčejícího sumce z Floridy. I tato ryba neběhá, nýbrž souká se po břiše, přičemž provádí stejné pohyby jako ve vodě. Čtvernozí obojživelníci naproti tomu - živí i fosilní - mají velké pánevní kosti, jež jsou spojeny pevně s páteří. Tak musí být tělo stavěno, aby mohlo zvíře běhat. Tuto anatomii nacházíme u všech obojživelníků, ale nikdy u ryb, ať už živých či fosilních.

Nemilou epizodou pro evoluční scénář byl také nález živé latimerie (Latimeria chalumnae) - která se vůbec, jak ukázala pitva, nepřipravovala na život na souši. Zatímco dnes žijící plazy a obojživelníky lze zcela snadno rozlišit na základě stavby kostry, jsou ještě mnohem snadněji k rozeznání podle svých měkkých částí. Skutečně nejjistější rozlišovací znak, jenž dělí obojživelníky od plazů, je amnioticky se vyvíjející vajíčko plazů. Proměna bezobratlého v obratlovce, ryby ve čtvernožce či letu neschopného zvířete v létající, to vše je několik příkladů pro změny, jež vyžadují skutečně převrat v celé stavbě těla. Takové přestavby by musely vykazovat snadno zjistitelné série přechodů ve fosilních nálezech, pokud k nim došlo skutečně cestou evoluce. Evolucionista RNDr. Jozef Klembara přiznává, že i ti "…nejprimitivnější plazi jsou jasně odlišní nejen od antrakosaurů, ale i od všech známých prvohorních obojživelníků, a tak tedy specifický původ plazů je doposud n e z n á m ý."

Neexistuje žádný doložitelný přechod od plazů k savcům Mnoho specifických znaků savců spočívá v jejich anatomii a fyziologii mimo kostru. K tomu se připojuje zvláštní způsob rozmnožování, teplokrevnost, dýchání bránicí, sání mláďat a přítomnost srsti. Ale ani nejsnadněji rozeznatelné rozdíly ve stavbě kostry plazů a savců nejsou nijak překlenuty přechodnými formami. Všichni savci - žijící či fosilní - mají na obou stranách v dolní čelisti jedinou kost, dentál neboli zubovinu, a všichni savci - žijící či fosilní - mají tři sluchové kůstky, kladívko, kovadlinku a třmínek. Avšak každý plaz - žijící či vymřelý - má alespoň čtyři kosti ve spodní čelisti a jen jednu sluchovou kůstku, třmínek. U některých fosilních plazů jsou počet a velikost kostí dolní čelisti ve srovnání s žijícími druhy redukované. Neexistují však přechodné formy, jež by vykazovaly například tři či dvě kosti spodní čelisti nebo dvě sluchové kůstky. Nikdo nemohl do nynějška vysvětlit, jak by byly přechodné formy dokázaly žvýkat, či jak by byly mohly slyšet, když dvě z čelistních kostí byly převáděny do ucha, jak hlásá evoluční představa. Zkoumáme-li pečlivě doklady o plazech podobných savcům, jeví se pod zorným úhlem evoluce jako velmi pochybné. Z článku Comptona a Parkera Evoluce žvýkacího aparátu savců vychází najevo, že "savcům podobní plazi" ve skutečnosti vůbec savcům podobní nebyli.

Také časové údaje dle evolučního počítání neodpovídají představě. "Plazy podobné savcům" z podtřídy Synapsida, z nichž se měli vyvinout savci, nalézáme ve svrchním karbonu, možná dokonce ve starším svrchním karbonu. Formy Seymouria a Diadectes, o nichž se říká, že stojí na hranici od obojživelníků k plazům, pocházejí ze spodního permu. Podle chronologické tabulky evoluce je to přinejmenším o 20 milionů let později, než by bylo nutné pro to, aby mohli být předky plazů. Podtřída Synapsida je jedna z nejranějších mezi známými skupinami plazů a ne nejpozdější, a předpokládá se o ní, že rozkvětu dosáhla dokonce už dlouho před vystoupením dinosaurů. Dr. J. Gish říká: "Důkazy pro přeměnu obojživelníků v plazy a plazů v savce pocházejí spíše z myšlení, kdy přání je otcem myšlenky, než z toho, co můžeme skutečně vyvodit z fosilií."

Ptakopysk (Ornithorhynchus) - kam s ním? Bobru podobný ocas se šupinami, tělem připomíná krtka, plave zdatně i pod hladinou, má kachní zobák s elektrosenzory, kterým umí přijímat slabé elektrické impulsy jako některé ryby a hledat tak kořist i pod bahnem, má prasečí očka, hustou srst, kloaku a jedovou žlázu jako někteří plazi, snáší vejce jako třeba ptáci a je to obojživelný savec!! - slepá vylíhlá mláďata mají mléčné zuby a sají mléko, které prosakuje z mléčných žláz do trsů srsti jejich matky. Dospělí jedinci mají místo zubů kostěné destičky. Na končetinách má ptakopysk drápy a plovací blány, které však na rozdíl od kachny umí srolovat a použít tak jen drápy pro hrabání. Z takového zvířete by evolucionisté měli být na mrtvici, a také dlouho byli. Je to živý mezičlánek? Ovšemže není - co by asi spojoval? A tak, aby se zbavili nepříjemného tvora, zařadila jej evoluční sekta do zvláštní čeledi: ptakopyskovití, v řádu ptakořitných (dosl. jednootvorových), podtřída vejcorodých v třídě savců. Co s ním? Je to typické mozaikové zvíře, "nehodící se" do evolučního obrazu světa. Kdyby ho byl Bůh nestvořil, evolucionistům by to hodně ulehčilo už tak dost obtížný život.

Původ létání - hádanka evoluce Původ létání by musel představovat výborný test k volbě mezi modelem evoluce a modelem stvoření. Téměř každá struktura zvířete, které nelétá, by musela být změněna, aby mohlo létat, a navíc přechodné formy by musely být ve fosilním stavu snadno nalezeny. Nadto se prý schopnost letu vyvíjela čtyřikrát zcela nezávisle na sobě - u hmyzu, ptáků, savců a vymřelých ptakoještěrů. V každém jednotlivém případě prý evoluce letu vyžadovala mnoho milionů let (50 milionů u ptáků dle dr. Zbyňka Ročka: Evoluce obratlovců) a musela by bezesporu zanechat nesčetné přechodné formy. Leč nelze předvést nic, co by se jen vzdáleně podobalo přechodné formě prokazující vývoj letu. První nalezené fosilní pero z období křídy je k nerozlišení od současných per, asymetrické, a tedy letu schopné. Když ho evolucionisté viděli, tvrdili nejdříve, že to musí být falzifikát, protože nevěřili, že už tak záhy se "plazí šupina mohla roztřepat v tak komplexní pero" - jak se praví v jejich teorii.

Evolucionista E. C. Olson píše, že "pokud se týče schopnosti létat, jsou ve fosilních nálezech ještě velmi velké mezery". Ohledně hmyzu píše Olson: "Neexistuje prostě nic, co by nám dalo nějaké informace o historii původu schopnosti létat u hmyzu". Ohledně létajících plazů Olson říká: "Pravou schopnost létat u plazů nalézáme nejprve u létajících ještěrů v juře /létající ještěři i ptáci jsou dnes známi i ze svrchního triasu/. Ačkoliv nejstarší z těchto zvířat byli zřejmě méně specializováni na létání než pozdější, nenalézáme naprosto žádné známky přechodných stadií". U ptáků se Olson odvolává na Archeopteryxe, kterého označuje jako "podobného plazům", ale zároveň říká, že přítomnost peří "jej předurčuje být ptákem". A o savcích píše Olson: "První známky létajících savců jsou plně vyvinutí netopýři v eocénu".RNDr. Petr Švec, odborník na evoluci ptáků, píše, že "...nejasným a částečně i tajemným, i když řadou hypotéz vysvětlovaným, zůstává nadále p ů v o d p t á k ů ." Toto zjištění však plně odpovídá představě o původu ptáků, kterou mají kreacionisté. Nevyvinuli se z žádné skupiny plazů. Nevyvinuli se vůbec, byli stvořeni.

Hlodavci ani koně nejeví známky evoluce Hlodavci - druhově nejbohatší skupina savců - nejeví známky evoluce. S řádem hlodavců by měla být stoupencům evoluce k dispozici velká skupina zvířat, jež se velmi dobře hodí k evolučním přechodovým studiím. Počtem druhů a rodů překonávají hlodavci všechny ostatní řády savců dohromady. Mohou žít téměř za všech podmínek a žijí po celém světě. Mohla-li nějaká skupina zvířat přinést přechodné formy, pak jistě tato. Ve věci jejich původu řekl Romer: "Původ hlodavců je neznámý…" U "vývojové řady koní", jež je tak oslavována jako důkaz pro evoluci uvnitř jednoho řádu, postrádáme přechodné formy mezi nejdůležitějšími stadii předpokládaného vývoje. L. E. duNouy řekl: "Avšak každá z těchto meziforem se zřejmě vynořila náhle, a do dneška ještě nebylo možné při chybějících fosiliích rekonstruovat přechod mezi těmito meziformami. Přece však musely existovat. Známé formy zůstávají oddělené jako pilíře rozbouraného mostu. Víme, že most stál, ale v zemi zůstaly jen stopy stabilních pilířů. Kontinuita, již předpokládáme, nebude možná nikdy doložena fakty." Goldschmidt řekl: "Kromě toho dochází k rozhodujícím krokům uvnitř pomalu se vyvíjející řady, jako je slavná řada koní, náhle a bez přechodu." Frank Cousins uveřejnil nedávno výbornou studii, jež poukazuje na mnoho slabin a omylů, jež vyplývají z použití "řady koně" jako důkazu pro evoluci.

Primáti a člověk Ačkoli se prý primáti vyvinuli z hmyzožravých předků, neexistuje řada přechodných forem, jež primáty s hmyzožravci spojuje. Elwyn Simons, jeden z vedoucích expertů na primáty musí přiznat, že "navzdory posledním nálezům, čas a místo původu primátů zůstává tajemstvím." Romer říká, že lemurové se vynořili "zřejmě jako přistěhovalci z nějakého neznámého území". Ten také označuje šimpanze (Pan) a gorilu (Gorilla) jako "nejvyšší z žijících zástupců Anthropoidních". Co ale může říci o jejich původu? Přiznává: "Naše vědění o fosilních dějinách vysoce vyvinutých lidoopů a o předpokládaných předcích člověka skomírá na úbytě." Asi by se mnoho lidí podivilo, kdyby četli seznam evolučních podvodů, podvrhů, fíglů a omylů jen v oblasti antropologie, za účelem dokázání původu člověka ze zvířat. Když nejsou zkameněliny, proč si je nevyrobit? A když se najdou zkameněliny popírající evoluci, proč je neignorovat či se jich nezbavit? Přehled biologie (1994) na straně 532 cudně praví: "Předchůdci dnešních lidoopů a člověka se oddělili asi před 15 miliony let. Pro údobí sahající k výskytu australopitéků v rozmezí více než 10 milionů let nejsou dosud fosilní nálezy." Nejsou dosud? A kdy budou, když máme tolik zkamenělin, které evoluci nedokazují? Ano, zkameněliny potvrzují kreační obraz minulosti.

Živé fosilie To je dnes už málo používané evoluční označení pro organizmy, které přežily dlouhá evoluční údobí téměř beze změny a žijí ještě dnes. Trilobiti se sice za recentní (současné) zatím nepovažují, ale např. korýši Lepidocaris crustacean, původně známí jen z devonu, žijí i dnes. Podle některých zpráv dokonce i trilobit (hlavní indexová fosilie pro nejstarší kambrium) je někde na naživu. Nejdůležitějšími moderními (recentními) prokaryoty jsou pravděpodobně bakterie a modrozelené řasy - ty by měly být považovány za živé fosilie. Byly objeveny v hojném počtu ve skalách Jižní Ameriky, stáří skal 3,4 miliardy let podle evolučního počítání, a žijí dodnes. Recentní moderní půdní bakterie byly nalezeny v prekambrijských skalách. Člověk musí žasnout, proč se podstatně od té doby (za půl miliardy let) nezměnily! Ryby z prvohor jsou stejné nebo velmi podobné, jako ty současné. Měkkýši (350 mil. let - Neopillina) žijí dodnes, zkameněli však v prvohorách, a pak už nám (lumpové) nezanechali za 350 000 000 let žádnou zkamenělinu, a jen si tu klidně žijí dnes s námi! Nautilové (loděnky - čtyřžábří hlavonošci, horninotvorní) žijí od kambria dodnes. Haterie novozélandská (tuatera - plaz) žije od údajného permu dodnes, stejně jako ryba Latimerie, a jsou k nerozeznání od současných. A zase: v rozmezí 100 až 250 milionů let (!) nikde nezkameněly, potvory, takže nutí kreacionisty těmto milionům let nevěřit a držet se sveřepě stvoření.

Pokud jde o hmyz, 84% hmyzích čeledí dnes žijících žilo i před 100 miliony let (Carl Zimmer, "Insects Ascendant", Discover, vol. 14. listopad 1993, str. 30). Potvrzuje to četný hmyz uvězněný v jantaru, u kterého za desítky milionů let nepozorujeme žádnou evoluci. Graptoliti z ordoviku byli nalezni živí v jižním Pacifiku. Nejstaršími zkamenělinami suchozemských živočichů jsou stonožky, datované evolucionisty více jak 425 mil. let. Jsou téměř nerozeznatelné od některých současných skupin. Jak jsem už psal, z prvohor máme dnes už i obratlovce - jen Bůh ví, kdy se vlastně vyvíjeli a kde (zlí jazykové tvrdí, že v evoluční fantazii). Nejstarší netopýr je k nerozeznání od současného, mohu každému ukázat kostru přefocenou na kostře recentního netopýra. Skoro všechny živočišné kmeny se poprvé náhle objevily za kambrijské exploze asi před 600 miliony let (dle evoluční fantaskní chronologie, samozřejmě - je třeba si ale uvědomit, že kambrium si stanovili evolucionisté tak, jak se to jejich teorii hodí). V tomto výčtu živých zkamenělin by se dalo pokračovat snad bez omezení.

Mlčení a mlžení Evolucionisté se také příliš nešíří o skutečnosti, že selekce a speciace organizmů, stejně jako vznik plemen a odrůd, vede ve svém důsleku jak k oslabení fenotypu v řadě aspektů, tak i k ochuzení genetické výbavy (genomů) následných generací těchto organizmů. Právě vznik nových odrůd a ras ukazuje na neexistenci evolučního procesu, což Darwin netušil! Přesný opak totiž přináší zušlechťování, které provádí příroda nebo člověk. Vypěstěné segregované odrůdy jsou méně životaschopné než jejich divocí předkové. Stačí jen srovnat vlka, předka současných psů, s pudlem nebo čínským pinčem. Žádný z nich není schopen přežít ve volné přírodě, kde žijí vlci, lišky, rysi, havrani, ani jednu zimu. Jak dlouho může zůstat naživu ušlechtilá dojnice bez intenzivní lidské péče a třeba jen bez dojení? Bezjaderná rajčata a pomeranče jsou nesporně pro člověka výhodné, ale vymřou již v první generaci, bez specielních zásahů. Bezrohovinové hovězí druhy, bílé domácí kachny a husy, vepři s řídkou a chudou srstí nebo psí povaleči jsou geneticky chudší než jejich divoce žijící předkové a v přírodě nemají šanci obstát v onom oblíbeném "evolučním boji o život". Odolnější a geneticky bohatší byly starší, dříve žijící typy organizmů - což ukazuje na stvoření a následný sestup dolů, a ne na evoluční zbohacování živé přírody po miliony let.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama