Věda dokazuje existenci Boha - 5.část

17. listopadu 2009 v 15:03 | Marpefi |  Věda a Bůh
pokračování 4. argumentu:

1 - Historické záznamy Nejstarší záznamy o dějinách lidstva sahají asi tak do let 2000 - 3500 p.n.l. Nejstarší záznamy z Egypta, které jsou dobře doložené a zachovalé, sahají jen asi 1600 let p.n.l. Ukazuje se, že egyptský kněz Maneto některé záznamy o egyptských dynastiích značně uměle prodloužil do minulosti (Manetův seznam králů).
2 - Astronomické záznamy Nemáme jediný záznam o zatmění slunce starší než 2250 let p.n.l. Je to možná i proto, že po potopě byla obloha silně zacloněna sopečným prachem následkem značné vulkanické činnosti.
3 - Písmo Nejstarší písmo (tj. doklady o písemnictví, tzv. Sumerské piktografy) pochází z doby 3500 p.n.l. Nejstarší západní rukopis (Proto-Sinaitic) pochází z doby kolem 1550 p.n.l. Je pozoruhodné, že první písmo je plně rozvinuté - tedy žádné tisíce let probíhající pokusy vytvořit abecedu a syntax, jak bychom měli očekávat z evoluční představy. V Egyptě rostlo papyrové kapradí, a proto se také papyrus stal tamním běžným materiálem pro psaní. Nejstarší papyrový dokument, který zůstal zachován, byl napsán v době asi 3000 let p.n.l. Papyrové role, na které se psalo pomocí pera a inkoustu, byly běžně široké 22 až 25 cm. Nejdelší známá role je dlouhá 45 m. Zdá se, že v Iráku se papyrus vůbec nepoužíval. Tady byla doma hliněná tabulka. Systém klínového písma se používal ve všech civilizovaných zemích východního středomoří. Převzali ho i Chetité, o kterých se bible často zmiňuje. Že klínové písmo uměli číst i v Egyptě, uka-zují tabulky z Tell-el-Amarna, kterých bylo v r. 1887 nalezeno přes tři sta kusů. Mezi nimi jsou dopisy napsané klínovým písmem, které poslali egyptští úředníci z Palestiny své vládě kolem roku 1400 před Kristem. Vůbec nejstarší písemné doklady nalézáme v Mezopotamii (země mezi řekami Tygris a Eufrates) před dobou prvních mezopotamských dynastií, tedy krátce po potopě. Berosus, historik ze 3. století p. n. l. napsal, že písmo vynalezl lid Mezopotamie; s tím se shoduje David Diringer ve své knize Abeceda a mnozí další historikové.
4 - Osídlování Žádné skutečně ověřené datování archeologických památek nesahá před roky 3000 p.n.l. Mnohé datovaní artefaktů starších 600 let pomocí izotopu 14C se ukázalo jako velmi nepřesné. V každém případě, naše nejstarší doklady o civilizacích (zemědělské plodiny, chov domácích zvířat, metalurgie, stavebnictví, města atd.) spadá jen do oblasti Blízkého východu a je v souladu s biblickou chronologií přinejmenším v řádech stovek let.
5 - Jazyky Poznatky o starověkých jazycích nikdy nejdou hlouběji jak 3000 let p.n.l. Z Blízkého východu můžeme vystopovat rozšíření všech jazykových rodin do celého světa.
6 - Matematika Matematika a její znalosti sahají tak, jako znalosti písma, k počátkům rozvoje nejstarších civilizací. Staří Sumerové a sousední Babyloňané znali matematiku, kterou užíváme dodnes (šedesátkové dělení). Velmi často nacházíme v historických záznamech velmi komplikované matematické výpočty. V knize Psali na hlíně od Edwarda Chiera čteme: "Tyto matematické znalosti byly tak rozvinuté, že některý asyriolog se ve věci vůbec nevyzná, když se snaží analyzovat nějakou skupinu číslic. Jeho matematické znalosti totiž většinou zdaleka nestačí k porozumění souvislosti."

Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací nepotvrzují "postupnou evoluci písma a kultury", ale naopak to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly, například i směrem od monoteismu (víry v jednoho Boha) k polyteismu (mnohobožství). A pak až k ateismu, magii, čarodějnictví a pověrám současnosti (viz evoluční čarodějná pověra, jak se hmota sama oživila). Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii - ne evoluci, ale pád. Dr. Wiseman píše: "Žádný jiný objev nevyvolal větší překvapení, než když se zjistilo, že civilizace povstala zcela náhle. Byl to přesný opak všech dosavad-ních předpokladů. Podle všeobecného názoru se očekávalo, že tím, jak se při vykopávkách bude přicházet ke stále starším vrstvám, budou se objevovat stále primitivnější kulturní formy. Ale to se ne-splnilo ani v Babylonii, ani v Egyptě, což jsou nejstarší světové kul-tury. Dr. H. R. Hall o tom píše ve své Ancient History of the Near East: "Kdykoliv jsme narazili na staré civilizace, byly tyto již zcela vyvinuty," a na jiném místě: "I v té nejstarší podobě, pokud ji vůbec můžeme objevit, se sumerská kultura ukazuje v plné výši svého vývo-je." A dr. L. W. King píše ve své knize Sumer and Akkad: "Ačkoliv nejstarší sumerská sídliště v jižní Babylonii patří k po-měrně rané době, zdá se, že jejich obyvatelé dosáhli již značně vysokého stupně kultury."

Vyjádříme-li chronologický spor (o délku trvání lidských civilizací) mezi kreační a evoluční představou na příkladu, pak spor není v tom, zda historie třeba starověkého Egypta sahá 2700, 3700 nebo 4700 let p.n.l. Ne, o tom to není! Otázka kreacionisty zní, proč historie Egypta (a jiných civilizací) nezačíná 50, 100 nebo 150 tisíc let před námi, když už v té době žili, podle evoluční víry, lidé velmi podobní nám? A skutečně žádné takto staré civilizace nenalézáme. I proto tvrdí kreacionisté, že žádní lidé před 50 či 150 tisíci let nežili! S kreační představou koreluje i to, že starověké civilizace tvoří tzv. "úrodný půlměsíc", tedy jakési široké pásmo kolem hory Ararat. Je to zhruba oblast Blízkého východu, kde měl Noe přistát po potopě se svým korábem a odkud se znovu rozšířil veškerý suchozemský život. Budeme-li mluvit o astronomii, lékařství, zemědělství, architektuře či kolébce lidstva, všechny ukazatele vedou k Blízkému východu do oblasti Sumeru, západní Asie, Arabského poloostrova a severní Afriky a časově odpovídají kreační představě. Závažná jsou slova snad nejvýznačnějšího archeologa Palestiny dr. Nelsona Gluecka: "Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible." (Rivers in the Desert)

Nízké stáří světa - závěr Při dokazování nízkého stáří našeho světa můžeme hovořit o desítkách dalších nejrůznějších procesů vedle těch, které již byly výše zmíněny. O rychle se smršťujícím slunečním kotouči (0,1%/100let), meziplanetárním prachu (Poynting-Robertsonův efekt), kterého je příliš moc na miliardy let starý sluneční systém, měsíčních otřesech a vyzařování tepla (za 4 mlr. let by měl být Měsíc již vychladlý), o rotaci Země (zpomaluje se) a vzdalování se Měsíce od ní a další řadě skutečností. Zjištěná fakta podporují více kreační pohled na časové rozložení světových dějin než evoluční dlouhá stáří.

5) Složitost lidského těla

Živý organizmus je víc než jen velmi komplikované uspořádání neživých prvků. Přesto ho můžeme přirovnat v některých aspektech k velmi složitému stroji mechanické i chemické povahy. Proto i v řadě evolučních knih najdeme srovnání oka s optickým přístrojem, mozku a nervové soustavy s řídícími systémy v technických zařízeních, nebo srovnání srdce s čerpadlem, které do systému trubek pumpuje kapalinu a zabraňuje pomocí systému záklopek (chlopní) jejímu samovolnému proudění zpět. Již před řadou let vznikla bionika, věda, která se zabývá aplikací různých rostlinných a živočišných řešení a zařízení na lidské výrobky. Kreacionisté právem očekávají, že inteligence stvořitele, která vyřešila brilantně mnohé problémy v rostlinných a živočišných tělech, bude mít podobné projevy i u člověka.

Proto také snad vše, co vymyslel člověk, existuje již dávno v nějaké podobě v přírodě (lodní šroub, tryskový pohon, schopnost letu, sonarové vidění, velmi pevné stavební konstrukce, využití elektřiny apod.) Toto vše nepřekvapuje kreacionisty. Evolucionisté o těchto Božích výtvorech často mluví bez studu a uzardění jako o zázracích a dokonalých výrobcích přírody (což je tautologie). Dawkins se opravdu nestydí napsat, že to, co lidští konstruktéři obtížně řešili u svých výrobků řadu let, třeba sonar, "netopýři zkonstruovali" velmi úspěšně již dávno. A je to! Člověk neví, jestli se má smát, plakat nebo zuřit.

Složitý systém může ztratit i zaměnit řadu funkcíKreacionisty také ne vždy překvapuje (někdy ano, viz níže "Problémy kreační teorie"), že po pádu člověka do hříchu, následném Božím zásahu do přírody a celosvětové potopě toto pokažené stvoření vykazuje dnes celou řadu malformací, degenerativních struktur, orgánů, které zakrněly nebo změnily svojí původní funkci či účel používání. Mělo by také překvapit evolucionisty s jejich teoriemi, proč některé orgány vznikly, aby pak zase zanikly v procesu boje o přežití nejzdatnějšího, nebo proč určité výhodné orgány nebyly ponechány i sousedním taxonům, nebo proč si řada organizmů nese na sobě jen velmi obtížná, v boji spíše překážející břemena, a kupodivu jejich nositelé "úspěšně" přežili až do našich dob s nepotřebnými či zdegenerovanými orgány. Představte si vojáky, kteří s sebou tahají nefunkční děla a pušky, na zádech nepotřebné padáky a torny plné slepé munice - a přesto úspěšně vítězí v boji s nepřítelem. Spíše se zdá, že zvítězili tím, že se vzdali, než že bojovali.

Proč asi evoluce vybavila člověka mozkem, který je využit jen z deseti procent a není nejmenšího dokladu o tom, že by ho kdy užíval víc? Asi těžko pomohou jelenovi v boji o přežití se lvem těžké parohy, žirafě vysoký krk nebo pštrosovi nefunkční křídla. Toto vše jsou hádanky ne pro kreacionisty, ale pro evolucionisty. Degenerace, devoluce, zhroucení původní stvořené struktury, ztráta genů a jejich poškození, vzrůst entropie a vymírání druhů, nové a nové nemoce, to zapadá do kreačního obrazu stále více degenerujícího světa. V něm probíhá pouze rozšiřování a rozmnožování, ale ne vzrůst složitosti (genotypu či fenotypu).

Lidská společnost nedělá pokroky ve vědě a technice díky stále složitějšímu a vylepšujícímu se mozku člověka, jak se mnozí lidé mylně domnívají, ale hromaděním poznatků od generace ke generaci. Jen proto, že se Einstein mohl ve škole naučit integrální počet, již vymyšlený Newtonem a Leibnitzem téměř tři sta let před ním, mohl rovnou pracovat na teorii relativity. Jinak by musel řadu matematických operací vynalézat nejprve sám. Pokrok je u lidí umožněn předáváním informací v ústní, písemné či jiné formě. Tyto informace a zkušenosti se hromadí od generace ke generaci, z nich se vyvozují nové poznatky, a tak roste poznání, věda a technika. Mnozí lidé považují mylně tento pokrok za důkaz evoluce (ve skutečnosti se lidský mozek naprosto nemění, stejně jako se "nevyvíjí" počítač tím, že na harddisk instalujeme stále nové a nové aplikace). Podobně u některých druhů rostlin či živočichů přibývají populační počty (jinde zas klesají), ale nezvyšuje se kvalita (složitost) jejich těl. To vše odpovídá kreačnímu obrazu světa kdysi stvořenému, rozmnožujícímu se a rozšiřujícímu se co do prostoru a civilizační vyspělosti, ale degenerujícímu fyzicky i mravně poté, co přišel pád, odklon od Boha a Boží sankční zásahy do původního stvoření. Velmi zajímavý proces úpadku můžeme pozorovat například v kultuře, kde nedochází k efektu hromadění, jako je tomu ve vědě. Stále větší ošklivost obrazů, dekadence ve výtvarném umění, hudbě i v celé kulturní oblasti je neklamným svědectvím (oproti stále lepšímu designu technických výrobků), jak se mozek člověka nevylepšuje, nezjemňuje a nezušlechťuje. A rozebírat morálku a mravní úpadek současného lidstva snad ani není nutné. To vše ukazuje, že myšlenka biologického vývoje je jen čirá iluze a bohapustá lež.

Pokora Živá těla organizmů jsou si jak velmi podobná, tak velmi nepodobná, což obojí napomáhá evolučnímu teoretizování a fantazírování. Pokorní kreacionisté a pokorní evolucionisté zde přiznají velkou neznalost, zvláště pokud jde o biochemické a genetické struktury kódující vznik organických těl (fenotypu). Kreacionisté opravdu netuší, jak Bůh tvořil základní životní formy před šesti tisíci lety ve třech dnech. Zda nevytvořil na samém počátku jakési nepočetné základní životní stavební praplány, vzory či konfigurace atomů či nukleotidů, a ty pak už jen modifikoval (třetí, pátý a šestý stvořitelský den) podle určení daného tvora třeba na prostředí (voda, voda-souš, souš-povrch, souš-podzemí, souš-vzduch, světlo, světlo-tma, tma, zima, teplo, zima-teplo atd.) nebo na daný druh potravy, komunikace, biotopu apod. A k tomu navíc vložil možnost velké variability genetické exprese k ještě specifičtější adaptaci daného tvora na prostředí přirozeným vznikem odlišných plemen či druhů, a dokonce i konkrétní somatickou odpovědí těla na momentální podmínky (ztvrdnutí kůže či kůry, srůsty, imunologické reakce apod.).

Variabilita a vznik odlišností (plemen) je skutečností, ale Darwin z toho mylně odvodil evoluci. Jestli si však ve svých tělech neseme nějaké základní konfigurace pro větší skupinu organizmů nad úroveň čeledi a třeba ještě výše, to nevíme. Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno opravoval starý kotoučový magnetofon (tzv. B3), který neměl s rozhlasovým přijímačem nic společného. Přesto jsem z něj zaslechl v jednu chvíli rozhlasovou stanici, ne příliš kvalitní, ale jasně rozeznatelnou. Bylo by pošetilé z toho vyvozovat, že tento magnetofon býval kdysi rádiem. Příčinou napodobení funkce jiného výrobku je skutečnost, že rozhlasový přijímač i magnetofon mají řadu velmi podobných elektronických obvodů a může tedy při poruše dojít ke vzniku podobné funkce. Takové společné biochemické vzory mohou existovat v našich tělech zcela latentně, ne v důsledku evoluce, ale původního stvoření.

Je-li vše v pořádku, odlišnosti se neprojeví nad míru naší identity a tělo si od prvopočátečního rýhování zygoty a embryonálního dělení kmenových buněk zachovává svoji specificky druhovou identitu, díky stvořitelem nastaveným bariérám mezi vyššími taxony. Druhově specifická odlišnost je tak dominantní nad společným uspořádáním a nevznikne tak při embryonálním vývoji (nebo již dříve, při replikaci a gametogenezi) odchylka k budoucímu vzniku taxonomicky vzdáleného orgánu či tkáně, i když je zde pro to latentně existující program. Výzkumy na kmenových buňkách, zatím jen velmi vzdáleně, tuto možnost naznačují.

Pokud by tedy tomu tak bylo, kreacionisté by v tomto porušeném světě očekávali přirozeně i poruchy ve stabilitě bariérových omezení - tj. porušení dominance druhové specifity a mimořádný vznik struktury, která se normálně tvoří jen u organizmů vzdáleného taxonu. Mohl by tak vzniknout nějaký univerzálnější znak (třeba končetin, uší, ocasu, srsti apod.) u organizmu, u kterého se normálně nevyskytuje, i u člověka. Zdůrazňuji: pokud by tomu tak bylo, pokud by druhy i rozličných vyšších taxonů (řádů či dokonce tříd nebo jinak rozlišených skupin) byly skutečně Bohem stvořeny "jen" ze širší a univerzálnější základní konfigurace (snad pomocí kodónů nebo ještě nižších jednotek), která by byla společná (výchozí) pro řadu zcela odlišných taxonů, např. pro všechny rostliny, savce, obratlovce či jiné skupiny organizmů.

Asi jen hodně vzdáleně si to můžeme představit jako způsob, kterým Bůh vytvořil ženu z tkání (genomu) mužova žebra, tedy jakýmsi překonfigurováním (ženy by možná řekly upgradem). Poruchy bariér si pak můžeme jen velmi nepřesně přirovnat třeba k hermafroditizmu (primární a sekundární sexuální orgány u jedince) či gynandrizmu (druhotné sexuální znaky) u lidí (vyskytuje se i u ptáků), možná i k vrozené homosexualitě (pokud by takové geny existovaly, zatím se to neprokázalo). V porušeném světě můžeme přirozeně u tak závratně složitých systémů živých těl (aniž bychom museli nutně předpokládat výše zmíněné univerzální praplány) očekávat nejrůznější nepředvídané poruchy, záměny, konfigurace neobvyklých struktur (jako jsou třeba zhoubná bujení) apod. O překvapení není a do budoucna ještě nemusí být v tomto zhrouceném, přesto však stále velmi složitém světě nouze!

Rudimentární orgány Evoluční teorie samozřejmě zahrnuje do své filozofie všechny možné struktury, ať funkční či nefunkční. Velmi vhod přichází neznalost. Nevíme, proč to tu je a jak to funguje? Ejhle, další důkaz, že to nemohl stvořit všemohoucí Bůh, ale je to výsledkem pokusů a omylů evoluce. K čemu jsou mandle (žít se dá i bez nich), přívěsek slepého střeva, kostrč či hypofýza? A nač jsou zuby moudrosti? K čemu jsou jelenovi těžké parohy nebo proč moudrý stvořitel nedal pandě normální palec? A na co jsou nadbytečné geny? 180 různých zakrnělých ("nadbytečných rudimentů") napočítali evoluční teoretici od Darwinových dob - dnes už se zná funkce všech. Mandle mají imunologickou funkci nahoře, slepé střevo dole. Hypofýza je důležitý orgán vnitřní sekrece na spodní straně mozku. Zuby moudrosti mají i zvířata a kdyby lidé jedli zdravě, hodily by se stejně dobře tak, jako se hodí primátům nebo lidem žijícím v méně technokratických kulturách, kde si nekupují jídlo v samoobsluze. Představte si, že byste si roku 1925 nechali odstranit, dle evolučního návodu, všech 180 "nepotřebných" rudimentů z vašeho těla! Ouvej, ouvej - brzo poté byste ne už vy, ale vaši blízcí, na ten evoluční nesmysl přišli.

Oko člověka a savců prý není dobře sestrojeno - každý optik by ho udělal lépe (kdyby to ovšem uměl) - praví "moudří" evolucionisté. Světlo se prodírá hustou spletí cév a kapilár, než se dostane k sítnici a fotoreceptorům. Že to udělala špatně evoluce, to se dá ještě obhajovat, ale moudrý stvořitel? Moudrý stvořitel však věděl o trochu víc než my a my na to pomalu už také přicházíme. Oko je velkým příjemcem kyslíku a energie a na sítnici pod fotoreceptory leží výstelková tkáň (RPE), která fotoreceptory udržuje ve stále aktivním a citlivém stavu, navíc absorbuje přebytečné světlo, které by jinak snižovalo rozlišitelnost vidění. Protože tato výstelka musí být v těsném spojení s fotoreceptory a nemůže být nad nimi (to by evolucionisté kritizovali ještě víc), je toto ideální řešení pro citlivost oka a dobré vidění. Podobně ani slepá skvrna (obě oči mají slepé skvrny posazeny laterárně, takže zorné pole je celistvé) nesnižuje schopnost vidění, což by se stalo, kdyby byla umístěna na jiném místě. Oči chobotnice a olihně (hlavonožci) splňují evoluční "optické standardy", jen nevíme, jestli vidí lépe než my. Evolucionisté zase nevědí, proč evoluce nezachovala toto "lepší" řešení u hlavonožců a nedala ho také savcům. Co víme dnes jistě je, že naše oko má dokonalý design a i když člověk už hodně umí, mnoho milionů lidí zatím zůstává stále slepých. Takže bude asi lepší být s kritikou opatrný. Je to o té pokoře. Také víme, že Darwin řekl: "Při pohledu na oko mi běhá mráz po zádech."

Nefunkční zakrnělé orgány U jeskynních ryb, které ztratily zrak, vidíme velikou potenci genetické informace. Zdá se, že jde o částečné vyřazení některých strukturních nebo regulačních genů z činnosti. Na universitě v Marylandu (USA) implantovali takovéto slepé jeskynní rybě oční čočku ze stejného druhu ryby, žijící při povrchu. (Astyanax mexicanus). Již po osmi dnech se rozběhla regenerace očí, začala se tvořit zornice, rohovka a duhovka a částečně i sítnice. Ryba nezačala zcela vidět, ale z tohoto procesu je zřejmé, že určité somatické impulsy mohou nastartovat genetickou expresi orgánu. Jsou také známy pokusy, kde žabímu pulci implantovali oční čočku z jiného pulce do místa, kde normálně oči nejsou, a na tomto místě se začaly tvořit oči. Je zřejmé, že strukturní/regulační geny mohou být uvedeny v činnost určitým somatickým podnětem. To podstatné zde je, že bez genetické výbavy pro oko by žádné oko nevzniklo - ani nezaniklo. Ztráta orgánu není způsobena novou informací, stejně jako jeho regenerace není způsobena novou informací. Je to tedy vše - jen ne evoluce! Jeskynní ryby žijí v trvalé tmě a oči by pro ně byly velmi nebezpečné. Ve tmě by docházelo snadno k jejich poranění a infekce by se ve velmi citlivém oku rychle rozšířila.

Rekapitulační teorie Evolučním myšlením ovlivněný doktor L. H. Down (angl.) si myslel, že vývojová vada (trisomie-21) spojená s jednou nadbytečnou kopií chromozomu 21 (měla by to být spíše evoluční výhoda, když je to něco navíc, že?), nějak souvisí s evoluční historií "mongoloidní etapy" ve vývoji člověka, a proto se tento defekt nazývá mongolismem. Přes zjevnou podobnost nic takového samozřejmě není pravda, stejně jako prsní bradavky mužů nedokazují nutně vývoj ze zvířat (ryby a plazi je nemají). Prsní bradavky mají sexuálně stimulační význam a spatřujeme zde podobný ekonomický plán těl obou pohlaví - a nejen mužů a žen, ale i primátů a dalších savců. Navíc chodíme po jedné zemi a podléháme podobným zákonům fyziky či biochemie. Tvůrce neměl důvod radikálně pozměňovat základní plány jen proto, aby lidé, kteří v něj nechtějí věřit, měli méně výmluv. Jak známo, Bůh stvořil ženu z muže, což i z hlediska chromozomálního rozlišení obou pohlaví (XY, XX) dává dnes zcela nečekaný smysl (pouze muž má chromozomy pro obě pohlaví). Zcela analogicky k lidským výrobkům použil tvůrce podobná schémata a projekční řešení pro mnohé skupiny organizmů, včetně člověka.

Profesor Woodside tvrdil, že embryologie byla jako vědní obor zbržděna mylným evolučním učením o rekapitulaci (tj. že ontogeneze rekapituluje fylogenezi) a proto v tomto oboru byl jen jediný nositel Nobelovy ceny. Mnoho dobrých embryologů se zaměřilo na evoluci a skončilo ve slepé uličce. Savčí embryo neopakuje žádná evoluční stadia dávných hypotetických předků: v evolučním schématu historie živých forem (fylogenezi) mícha předchází mozku, ale embryonálně se mozek vyvíjí jako první; v evoluční fylogenezi zuby přišly před jazykem (ryby mají zuby, ale ne jazyk), ale v savčím embryu se jazyk tvoří před zuby; u embrya kuřete funguje srdce velmi brzo, ale u žáby mnohem později. Celý tzv. biogenetický zákon (pravidlo) rekapitulace byl založen na podvodech zoologa Ernsta Haeckela a zanechal nesmazatelné stopy na myšlení desítek generací lidí, nejen embryologů.

Apendix (červovitý přívěsek tlustého střeva) Apendix je občas chybně označován jako slepé střevo. Jeho stěna obsahuje četné lymfatické uzliny, které slouží k obraně proti infekci, podobně, jako mandle v krku. Samozřejmě, že Darwin, neznalý jeho funkce, považoval apendix mylně za něco neužitečného a za zakrnělý pozůstatek (rudiment) lidské evoluční minulosti (Původ člověka). Přežvýkavci (krávy, ovce, kozy atd.) apendix nemají, ani koně, psi a kočky, ani většina savců. Nemají ho ani opice, kromě antropoidních (gibon, orangutan, šimpanz a gorila jej mají). Nemají ho bezobratlí, ale ani ryby, obojživelníci, plazi a ptáci. Má ho několik vačnatců (vombati a vačice) a hlodavců. Apendix je tedy mozaikový útvar, který se vyskytuje v různých zvířatech bez evolučních vztahů, a podle toho by mohl být libovolně označen třeba za "vyvíjející se" či ustupující (rudimentární). Podle výskytu apendixu bychom mohli udělat řadu "zajímavých evolučních" vztahů, za které by nás ale evolucionisté nepochválili (podobně jako u jiných podobností, třeba v molekulární biologii). Apendix patří k četným problémům evoluční doktríny, stejně jako mnoho dalších měkkých orgánů (např. rozvětvení aorty - srdečnice je stejné u člověka, netopýra, ptakopyska a ježury, zatímco některé opice mají rozvětvení srdečnice stejné jako klokani, psi, kočky atd.).

Žloutkový váček Kuře z něho čerpá první potravu pro svůj růst. Lidské embryo v matce čerpá ze žloutkového váčku potravu proudící ve směru k mozku, který je hlavním polykačem potravy celého embrya. Spotřebou potravy vzniká spád látkové přeměny mezi mozkem a srdcem. Záhyb srdce sedí široce na žloutkovém váčku, srdce tluče už v asi 2 mm velkém, 3 týdny starém embryu. Žloutkový váček je zdrojem prvních krevních buněk pro embryo dříve, než mu je bude vyrábět jeho vlastní kostní dřeň. Žloutkový váček je všechno jiné než zbytečný evoluční pozůstatek dávné minulosti. Pokud byste jej odřízli, embryo zahyne.

Rybí žábry v lidském zárodku Samozřejmě žádné neexistují, i tuto lež začal hlásat podvodník Ernst Haeckel, Darwinův velký propagátor v Německu, a nadšení evolucionisté ji pak opakovali desítky let až dodnes. Žádné struktury protkané krevními kapilárami kolem dokola, schopnými absorbovat kyslík jako u ryb, u lidského zárodku neexistují. 2,5 mm velké lidské embryo vykazuje charakteristické záhyby mezi čelem a srdečním valem. Jde o oblouk pozdější dolní čelisti, podjazyčný oblouk a dva hrtanové oblouky. S přibývajícím zakřivením embrya v hlavové oblasti se vnitřní oblouky víc a víc kruhově zvětšují a jejich tkáň uvnitř je tím napínána. Mezi nimi zůstává tělní stěna tenká, dokonce se někdy trhá, jsou-li ektoderm a entoderm příliš natěsnány. Případné štěrbiny (perforace) v tělní stěně byly pak omylem pokládány za rudimentární žábry. Jsou to však sekundární defekty na partiích krku a hlavy, které s rybími žábrami nemají nic společného, kromě jakési vzdálené vizuelní podoby. Podle zrakové podobnosti můžeme ovšem odvozovat i jezevčíka od štokrlete, podobnost je tu značná.

Kostrč (coccyx) a lidský ocas Pokud myslíte, že kostrč je zbytečná, zkuste si ji narazit, třeba o schody. Nebudete schopni si sednout, vstát ani lehnout. Těžko uděláte pohyb bez bolesti. V jistém smyslu je kostrč jednou z nejdůležitějších kostí v celém těle. Upínají se k ní svaly pro schopnost vzpřímeného držení těla. Je pravda, že u jednoměsíčního embrya kostrč vyčuhuje, dokud se nevytvoří nohy a tato kost se neohne mezi ně. Protože je tělo velmi složitě programováno v genech, a protože se v celé živé přírodě vyskytují podobná řešení morfologická, fyziologická a tím samozřejmě i genetická, může někdy dojít ke vzniku struktur připomínajících ocas zvířat - to se netýká jenom ocasu.

Lékař pak, po histologickém rozboru, dojde většinou k závěru, že se skutečným zvířecím ocasem mají tyto buněčné struktury pramálo společného - podobně jako nádor na hlavě není evoluční pozůstatek rohů. Někdy se narodí dítě bez rukou, nebo s dlaněmi u ramen, kdy chybí celá paže, jindy s jedním nebo třema očima, může také dojít k znásobení prsních bradavek. Neodvozujeme z toho nutně, že naši předkové byli tyranosauři s krátkými předními končetinami nebo haterie (tuatera), která má třetí, temenní oko, nebo vačice, která má 13, a někdy i 17 prsních bradavek. Při pokusech s Drosophilou se jí na hlavičce místo tykadel někdy vytvořily končetiny (antennapedia). Dělat z těchto věcí důkazy o původu ze zvířecích předků je neoprávněné.

Dojde-li u embrya a novorozeněte k vytvoření takové ocasu podobné struktury, může jít o vážný defekt (spina bifida), nebo jde jen o tukový nádor bez kostí, který lékař po porodu odřízne jako pupeční šňůru. Nejsou zde žádné struktury zvířecího ocasu jako jsou svaly, kosti (chrupavka) a nervy. Jde jen o náhodně vytvořené kožní struktury, které ani nevychází z míst páteře, kde mají zvířata pravý ocas. Kdyby šlo o mutaci, byly by tyto anomálie dědičné, což většinou nejsou. Jsou také známy případy lidí ochlupených na celém těle, avšak ani z toho nemusíme hned zbrkle odvozovat zvířecí původ, ale spíše poruchu některého z regulačních genů. Znovu je třeba zdůraznit, co jsem již řekl výše, že řada struktur tkání a orgánů (stejně jako jejich spouštěcích a strukturních genů) je v celé živočišné říši, včetně člověka, velmi podobných. To však ještě neznamená, že jsou příbuzné (homologické)!

Homologické orgány a homeotické geny Homologickými orgány jsou dle evoluční víry orgány příbuzné v různých fylogenetických liniích organizmů, tedy takové, které vznikly jeden z druhého transformací (ploutev ryby se přeměnila na končetinu obojživelníka, ta na končetinu plazů a z ní vzniklo křídlo ptáka atd.). Velká nepříjemnost však potkala evoluční teorii zjištěním, že homologické orgány nejsou řízeny stejnými geny. Můžete mutovat geny rybí ploutve miliardkrát, obojživelníkovu končetinu však nedocílíte, protože ta je řízena úplně jinými strukturními geny. Také existence homeotických genů je obtížně vysvětlitelná z evolučního hlediska. Tyto 183 párů bází dlouhé úseky DNA se nacházejí ve velmi podobných sekvencích u různých organizmů evolučně zcela nepříbuzných, jako jsou myši, lidé, ovocné mušky či kopinatci. Např. u mouchy specielní gen ovlivňuje tykadlo, v myši velmi podobný gen má vliv na zadní mozek. Jiný homeotický gen kontroluje tvorbu očí včetně složených očí hmyzu a zcela rozdílných zrakových orgánů olihně a člověka. Každý homeotický gen produkuje malé množství proteinových molekul spouštějících transkripci strukturních genů. Výsledkem je kaskáda chemických pochodů vedoucích ke vzniku třeba končetiny nebo oka.

Proto je celkem nepodstatné, jestli mezi šimpanzem a člověkem existuje zdánlivá podobnost v 98% nebo v 10% genů (tato podobnost může být právě tak důkazem pro stvoření z "jedné tvůrčí školy"). Nesmíme zapomenout, že statisíce genů (pseudogenů) evolucionisté chápou jako zbytečné a neberou je v úvahu. Morfologická a fyziologická podobnost šimpanze a člověka je asi 70 - 80 %, zatímco jejich DNA je u člověka umístěna ve 46 a u šimpanzů ve 48 chromozomech (tento rozdíl evoluční teoretiky hodně mrzel, nejprve tvrdili, že člověk a šimpanz má stejný počet chromozomů - 48). Zcela jistě existují ještě jiné faktory ovlivňujicí velmi podstatně tvorbu rozličných struktur jednotlivých druhů - pokud se z lidské oplodněné buňky nemá někdy rýhovat šimpanz a zase jindy člověk ze šimpanzí. Druhovou specifitu mohou ovlivňovat rozličná uspořádání DNA na chromosomech třeba šimpanzů a lidí. Podstatné rozlišovací faktory se mohou nacházet v cytoplazmě a může k nim patřit cytoskelet, membrány či rozmístění jiných komponentů. DNA může být jen informací pro stavební materiál, zatímco jiné faktory mohou určovat, jak tento materiál bude uspořádán. Zatím se těmto procesům moc nerozumí, ale zdá se, že lepší vysvětlení jejich původu podává koncept inteligentního designu než evoluce pracující s nahodilostí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama